Mluví se o skepticismu antickém (nemoderním), osvícenském (moderním), postmoderním, protipostmoderním (spolek Sisyfos¹ ) i o postmoderním² . Pluralita různých podob skepticismu, které šly dříve "za sebou", vystoupila nyní viditelně i "vedle sebe" a umocnila řady různých "ismů". Stala se heslem "věřících mnoha různých vyznání", mezi nimiž panuje někdy a v něčem tolerance, jindy a v jiném "neúprosný boj". Chce-li někdo upevňovat své fundamentální pozice, využívá heslo skepticismu jako "demarkační zbraň". Jiným pohledem lze chápat skepticismus jako pozitivní reflexi skutečně panující skepse, stavu, kdy přechody našeho "transversálního rozumu"(Welsch) mezi různými paradigmaty, rámci a ideativními formacemi v nějaké oblasti vědění (rozumění) v nějakém ohledu fakticky převyšují nad identifikacemi "s" a vírami "v" nějakou ideativní formaci či paradigma. V tomto příspěvku se pokusíme charakterizovat jednu podobu soudobé vědecké a metodologické skepse společenských věd ("duchověd"), nahlédnutím do problému prostřednictvím konceptu tzv. "dvojí hermeneutiky" a to na příkladu z oblasti ekonomie.

V přednášce "Metodologie pozitivní ekonomie" uvádí Milton Friedman rozlišení ekonomie podle J. N. Keynese na 1) pozitivní vědu, 2) normativní či regulativní vědu a 3) umění, ve smyslu systému pravidel pro dosažení daného cíle. Nejasnost v jejich rozlišování je podle Keynese běžná a bývá zdrojem mnoha chyb. Podle Friedmana "Laici stejně jako odborníci jsou nevyhnutelně nuceni uzpůsobit pozitivní závěry tak, aby zapadly do silně zakořeněných normativních předsudků, a odmítnout pozitivní závěry, pokud jsou jejich normativní implikace - nebo to, o čem se říká, že je jejich normativními implikacemi - trpké³."

Ekonomii jako pozitivní vědu, chápe Friedman jako těleso "zkusmo přijatých zevšeobecnění o ekonomických jevech, která mohou být používána pro předvídání následků změn okolností"⁴, avšak hlavní rolí predikce není podle něj praktické upotřebení (tedy prakticky užívaná "normativita" ani "umění" ve smyslu výše citovaného Keynesova rozlišení), ale hlavní rolí predikce je především testování hypotéz. V pozitivní vědě, budované na základě otevřeného hypoteticko-deduktivního systému, tak jak jej v modelové podobě známe z dnes již klasických děl K. R. Poppera⁵ , jde především o "tříbení" hypotéz. Účelem predikce je proto testování hypotéz (celé naše vědění má charakter neustále testovaných hypotéz). Otestovaná hypotéza, v níž máme "důvěru" samozřejmě "může" být (a také je) prakticky použita, jak to formuloval Friedman, k "předvídání následků změn okolností", tedy i ve smyslu "být brána jako vodítko", kritérium, či opora při rozhodování, řešíme-li nějaký praktický problém.

Řešení problému je podle Poppera počátkem vědy i vědění⁶. Avšak problémy, které řešíme (které řeší ekonomové) ve své praxi, nejsou tytéž jako problémy, které řeší vědec (a tedy i teoretik ekonomie), zabývající se podobou daného systému vědění. Praktičtí ekonomové sice mohou brát výsledky ekonomů-vědců v určité "normativní podobě" jako jistá doporučení, avšak nakonec výsledek (důsledek) jejich rozhodování závisí především na "umění" ekonomie (ve výše uvedeném Keynesově smyslu). Kromě toho se jim zpravidla nabízí hned několik různých (a též i protikladných) řešení, podle toho, o jakou "výzkumnou tradici"⁷ se jedná.

Pro další objasnění problému, o který nám jde, zaměřme nyní pozornost k charakteristice tzv. "dvojí hermeneutiky", tak jak na ni upozorňuje známý anglický sociolog Anthony Giddens ⁸. Hermeneutikou myslíme zejména vždy určitý způsob rozumění "skrze" ty které "prostředky rozumění". Sociální vědy, včetně ekonomie, mají své určité prostředky rozumění, k nimž např. patří všechny ty okolnosti, které Larry Laudan spojuje s tzv. "výzkumnou tradicí⁹" . Tu tvoří vedle "specifických teorií", které jsou součástí této tradice či jejími příklady (a to jak současně, tak následně), uplatňování určitých obecných ontologických a metodologických východisek. Zejména tato obecná východiska odlišují danou výzkumnou tradici od jiných výzkumných tradic, přičemž "specifické teorie" jsou navrhovány, vybírány, přijímány tak, aby byly s těmito obecnými východisky ve shodě.

Každá výzkumná tradice tvoří tedy "rámec" pro další vývoj teorií, a to hned ve dvou rovinách. Jednak určuje "doménu", v níž jsou specifické teorie nejlépe aplikovatelné, a jednak určuje také tzv. "typickou metodologii". Vědecká tradice prochází v procesu testování hypotéz různými stádii evoluce, při nichž se může měnit jak "doména" (oblast aplikovatelnosti specifických teorií) tak i "typická metodologie". Snahou přitom je udržet v první řadě co nejvíce ze "specifických teorií", ale zejména udržet obecná ontologická a metodologická východiska.

Vidíme, že "specifické teorie" a "typická metodologie" nestojí na stejné úrovni. "Specifické teorie" se opírají o "obecná" východiska, a spolu s nimi tvoří "rozvojový rámec". "Typické metodologie" jsou druhotným produktem "specifických teorií" a "obecných východisek", a mohou nebo také nemusí být vázány na původní "doménu" aplikace specifických teorií. "Typické metodologie", jako prostředky rozumění (např. v pozitivní ekonomii), jsou závislé na tom, jaké rozumění (jak a čemu) nám mohou poskytnout "specifické teorie", spolu s tím, o jaké obecné ontologické a metodologické principy se při tomto rozumění "opírají", a také, v jaké "doméně" je uvažována jejich aplikace.

A dále: jednou věcí je takovéto ("opírající se") rozumění struktuře a funkci "specifických teorií" (např. logické struktuře teorií, jejich úplnosti, bezrozpornosti a T-pravdivosti, a dále jejich funkci ve smyslu jejich "použitelnosti", např. jako vysvětlení, statusu jejich predikcí apod.), a druhou věcí je ovšem rozumění, ke kterému dospíváme "skrze" tyto prostředky rozumění, "aplikujeme-li" je již jako "typické metodologie", případně nějakým jiným novým způsobem, který může (a nemusí) v konečném důsledku znamenat nějaký evoluční posun.

Laudan je v tomto smyslu "evolucionista", i když přiznává, že v určitých případech evoluční změny mohou dovést danou výzkumnou tradici až do situace, kterou např. Kuhn¹⁰ označuje jako "revoluční", a to zejména tehdy, kdy vědci dané oblasti musí brát probíhající změny vážně z toho důvodu, že tyto změny již ohrožují jejich "věrnost sobě samým". "Revoluce" ve vědě se tedy podle Laudana neliší od evolučních změn ani tak v tom, že se týká "specifických teorií" a "obecných ontologických a metodologických východisek", ale především v tom, že tyto změny jsou natolik mohutné či rychlé, že dochází k "bolestnému" narušení dosavadní až existenciálně hluboké důvěry v platnost některých základních východisek.

Rozumět nějakému konceptu, a rozumět jeho prostřednictvím, jsou dvě navzájem provázané stránky téhož procesu, i když z metodologického hlediska oddělitelné. Rozumět prostřednictvím nějakého konceptu teprve zakládá možnost jeho testování. Proto nejen teorie, ale i samo rozumění "skrze" ni, má charakter "hypotetického", tedy jakoby "provizorního" rozumění.

V Giddensově "dvojí hermeneutice" jde o následující vztahy. Jelikož předmět sociálních věd zahrnuje vždy nějakým způsobem člověka, bytost "již" rozumějící, jde podle něj o "dvojí" hermeneutiku, v tom smyslu, že je zde vždy nějakým způsobem (často nevyjádřeným) obsaženo i "rozumění rozumění".

"Sociologické vědění se začleňuje do a vyčleňuje ze světa sociálního života a rekonstruuje při tom jak sebe, tak tento svět jako nedílnou součást tohoto procesu"¹¹. Podle Giddense tomu není tak, že by vedle sebe existovalo hromadění sociologického vědění na jedné straně a řízení sociálního rozvoje na straně druhé. Sociologie a ostatní sociální vědy, tedy i ekonomie, nerozvíjejí kumulativní vědění na způsob přírodních věd, rozvíjejí určité teorie-hypotézy, jejichž praktický dopad je obrovský, neboť koncepce a poznatky této vědy jsou konstitutivní součástí toho co "je". Výsledky "pozitivně" rozvíjené vědy se tedy bezprostředně (např. prostřednictvím "umění" ekonomie, ale i prostřednictvím mnoha dalších cest) "ontizují" a bezprostředně tedy ovlivňují "materii" jež je vědci "pozitivně" vnímána. Tato "ontizace" se uskutečňuje prostřednictvím toho, jak výsledkům pozitivní vědy rozumějí a jak s nimi (společně s mnoha dalšími okolnostmi a vlivy) naloží "aktéři" (praktičtí ekonomové, v širším pohledu však všichni, kdo je nějakým způsobem berou v potaz).

"Dvojí hermeneutiku" lze také podle Giddense charakterizovat jako "průnik dvou významových rámců", který je zcela nezbytnou a neopomenutelnou součástí každé sociální vědy (tedy i ekonomie), průnik "smysluplného sociálního světa konstituovaného laickým aktérem na jedné straně a metajazyků tvořených společenskými vědci na straně druhé: neustálé klouzání (slippage) z jednoho rámce do druhého je součástí praxe sociálních věd.¹²" Přitom jako "laického aktéra" je nutné chápat kteréhokoliv člověka vstupujícího do praktického řešení např. ekonomických problémů, tedy včetně vědců či teoretiků, kteří se takovými "laickými aktéry" tváří v tvář konkrétním praktickým problémům rovněž stávají (jde o jistou "roli aktéra", jinou než je role "pozitivního vědce").

V jiné své práci Giddens poukazuje na to, že věda v západní společnosti zhruba dvě století fungovala jako "svého druhu tradice. Vědecké poznání mělo údajně tradici překonávat, ale ve skutečnosti se samo stalo zvláštní tradicí. ... Laikové "přebírali" názory od expertů"¹³ ". Dnes však je podle Giddense situace jiná v tom, že si podle něj již každý uvědomuje proměnlivý charakter vědeckých poznatků, a proto kdykoliv se dnes člověk rozhoduje, činí tak "v kontextu střetávajících se a měnících se vědeckých a technologických informací"¹⁴ . V této souvislosti pak lze hovořit o "dvojím klouzání". "Primární klouzání" představuje přecházení aktéra při řešení praktického problému od jednoho konceptu (a tedy i tím daného způsobu řešení) k jinému, "druhé klouzání" se odehrává mezi touto rovinou (v níž vystupuje "aktér") a konceptem, který ji zkoumá (kde koncept přísluší nikoliv k "aktérovi", ale k "vědci").

V "dvojí hermeunetice" tedy jde mj. o to, že každý sociální ( a tedy i ekonomický) výzkum a bádání zahrnuje nutně různé sociálně konstruované či konstituované aspekty (podle Petruska¹⁵ kulturní, etnografické a antropologické), neboť zkoumané jevy již "před tím" byly nějakým z uvedených způsobů konstituovány jako smysluplné. "Podmínkou "vstupu" výzkumníka do této specifické výzkumné sféry je znalost toho, co aktéři sami již dávno vědí, když sami vstupují do běžných činností praktického života"¹⁶. Jako pojmy "první řádu" označuje Petrusek (v návaznosti na Giddense) pojmy používané aktérem k výkladu, porozumění a interpretaci reálného sociálního světa. Jako pojmy "druhého řádu" označuje pak pojmy, které vytváří sociální věda (tedy i ekonomie) pro své potřeby. Ty se však stávají pojmy "prvního řádu" tím, že vstupují do sociálního života a fungují v něm. "Hermeneutično" přitom spočívá v tom, že v obou případech probíhají složité procesy "překladů", "interpretací" a "významových rekonstrukcí", na nichž se rozumění zakládá.

Problémy, které podle Poppera, jak jsme již dříve uvedli, stojí vždy na počátku vědění, jsou problémy rozumění vědeckým konceptům a teoriím, resp. vědeckým hypotézám a všem jejich implikacím, tedy i problémy rozumění skrze tyto prostředky rozumění. Ty jsou pak v úzkém vztahu s problémy druhého typu, s problémy, které vznikají v praktických situacích. Také tyto "prakticky orientované" problémy řešíme a jim rozumíme prostřednictvím určitých prostředků rozumění. Přitom však pouze jedněmi z nich jsou prostředky rozumění vědeckým hypotézám a skrze ně.

Vedle toho existuje v praktické situaci celá řada dalších vlivů a činitelů, které se na rozhodování podílejí. K jejich "uchopení" či "pojmenování" se však zpravidla musíme obrátit na různé další vědní obory. Na "vždy přítomné" prostředky rozumění se celkově můžeme dívat např. jako na "epigenetická pravidla" (geneticky předepsaná pravidla vnímání a myšlení, pravidla kognitivního vývoje, ze kterých se mysl jednotlivce sama sestavuje¹⁷) . Další náhled pak můžeme nacházet např. ve sféře teorií sociálně utvářené diskurzivity a moci ¹⁸, a ještě další např. v psychologických teoriích. Každé praktické rozhodnutí lze interpretovat prostřednictvím celé řady prostředků rozumění různých vědních oblastí, které se v tom kterém pohledu ukazují klíčovými pro samotný akt rozhodnutí. Avšak v okamžiku rozhodnutí "aktér" takové reflexe sotva kdy provádí. Tyto reflexe nám pouze říkají, jakým způsobem dané vědní discipliny rozumějí jednání "aktéra", nikoliv jak své situaci rozumí aktér sám.

Úloha aktérova rozumění se vyjevuje v tzv. "komunikativní situaci" (ale i tento dále popsaný způsob je opět jen dalším pokusem o rozumění aktérova "skutečného" rozumění). Nejde přitom zdaleka jen o situaci, kdy "někdo s někým" právě hovoří. Za jistý druh komunikativní situace lze považovat i situaci, při které má dojít k řešení praktického (nebo jakéhokoliv) problému, v níž "řešitel" může vést "promluvy" s jinými jedinci, s literaturou, internetovými záznamy, zkrátka s popperovským "Světem 3", či "sám se sebou" (s "interiorizovanými" koncepty, názory, přístupy, systémy vědění). V posledně zmiňovaném případě se ocitá zároveň jak v roli "tázajícího se", tak i v roli "odpovídajícího", neboli z hlediska komunikativní situace jak v roli "recipienta", tak v roli "emitora".

Klasické schéma komunikativní situace je založeno právě na rozlišení emitora (vysílače, mluvčího), "kanálu" (média) a "recipienta" (přijímače, posluchače). Médium si v této souvislosti můžeme představit jako takovou látku, u níž máme zájem na tom, aby předávala "informaci" nezkresleným způsobem, proto můžeme od něj pro potřeby této úvahy odhlédnout. Emitora a recipienta si však musíme představit jako "souhrnný" název pro "komplexní entity", často charakteru "černých schránek", jejichž "vnitřek" můžeme charakterizovat zpravidla jen určitým "výběrovým" způsobem. "Jazyk" pak zde představuje určitý mezi emitorem a recipientem sdílený způsob organizace přenášených forem (informací), a to takový způsob organizace, který má z hlediska emitora i z hlediska recipienta nějaký "význam". "Význam" se proto také stal jednou z ústředních kategorií "filosofie jazyka" a o analytické filosofii jazyka, která je jednou její důležitou součástí, se proto také někdy hovoří jako o "posedlé významem".

Jazyk je systémem použitelným jako základní prostředek komunikace. Komunikací však není pouhý přenos (či výměna) informací mezi účastníky komunikace, ale především systém vzájemné interpretace významů a na nich založeného rozumění. Hermeneutika, zkoumající rozumění v komunikativní situaci, se tedy zabývá především zkoumáním systému vzájemné interpretace významů. Recipient neidentifikuje danosti situace ("tokens") jen na základě známých (a často "kodifikovaných") interpretačních pravidel (odkazujících na "types", kodifikované systémy), ale na základě takové "interpretace", která má charakter hermeneutické (re)konstrukce významů, v níž je implicitně (skrytě) obsažena (re)konstrukce oněch jazykových "types" (kodifikovaných systémů znalostí, pravidel atp.). (Re)konstrukce je aktem individuálním, ale přitom "epifenomenálním" vůči kulturnímu základu daného společenství, jímž jsou různé přesvědčení, víry a stereotypy (re)konstrukce významů. Jednotlivec je zároveň vystaven tlaku síly či moci (power) daného společenství uplatňovat petrifikovaná, kodifikovaná pravidla (re)konstrukce významů a jejich porušování může být i sankcionováno, ev. tabuizováno.

Hermeneutická (re)konstrukce významů má přitom významnou sociální a sociobiologickou funkci v evoluci člověka. Podle některých názorů v evolučním konkurenčním zápase přežívají právě ti jednotlivci (a skupiny), kteří (které) umějí "lépe" (re)konstruovat významy právě z hlediska "přežití"¹⁹ . Jak ale máme, či vůbec můžeme pohlížet na ony individuální (re)konstrukce významů, jsou-li, jak víme, "individuální", tedy "unikátní", a náleží-li nikoliv "nám zkoumajícím" (vědcům), ale někomu, "do jehož hlavy" přece nevidíme ("aktérovi")?

Pozitivisticky (ale i tzv. "postpozitivisticky") orientovaná věda a metodologie mj. programově odhlíží od "psychologické" dimenze. Ta je pak chápána spíše jako určitá individuálně variovaná sféra "nad" logickým či apodiktickým základem vědění, včetně vědění o vědění, od níž lze ve prospěch apodiktičnosti přísných vědeckých pravidel, postupů a výsledků legitimně odhlédnout. Cílem a záměrem je vyčlenění intersubjektivně platného, logicky bezrozporného a pravdivého ("synchronního") systému vědění, jenž je, jak víme, podrobován neustálému testování (úvěrování, verifikaci a falzifikaci) prostřednictvím porovnávání svých důsledků s pozorovanou skutečností. Toto intersubjektivně platné, logicky bezrozporné a pravdivé vědění je viděno jako určitý celostní systém, který pochází z pozitivně orientovaných přístupů, odpovídá skutečnosti, reprezentuje ji a právě proto také zcela legitimně může být považován v určitých situacích a určitých ohledech pro praxi za systém normativní. Víme však již, že tato "normativita" nespočívá v "doslovné" interpretaci, v "doslovné" rekonstrukci intersubjektivně sdílených významů a s tím spjatých pravidel interpretace.

V praktické situaci, v situaci, kdy jsme naléhavě nuceni řešit prakticky orientované problémy, nacházíme onen v mnoha ohledech sporný, avšak jinak zcela pochopitelný zvrat v náhledu, kdy výsledky pozitivní vědy ochotně interpretujeme, a to nejen "pro sebe" ("pro nás zkoumající"), ale i "pro rozhodujícího se" (tedy "zkoumaného aktéra"), jako normativní.

Friedman přitom právě v tomto bodě činí důležitou metodologickou distinkci, spočívající v eliminaci "normativity". Normativitu navrhuje nahradit pozitivně orientovanou hypotézou, kterou označuje "jako kdyby". Tím vlastně činí zároveň důležité metodologické "opatření", kterým odděluje "jednu" hermeneutiku od "druhé", tak, aby nedocházelo k jejich záměně. Z hlediska pozitivní vědy (a tedy pozitivní ekonomie) je situace spatřována tak, že předmět našeho zkoumání, v tomto případě "ten, který se rozhoduje", (a tedy i "ten, který komunikuje") se "ve většině sledovaných případů" chová, "jako kdyby" vědomě a efektivně užíval při svém rozhodování znalosti a implikace příslušných vědeckých "zákonů".

"(V) rámci širokého okruhu okolností se jednotlivé firmy chovají, jako kdyby se snažily racionálně maximalizovat své očekávané výnosy (obecně nazývané zavádějícím způsobem "zisky") a plně znaly k tomu potřebná data; jako kdyby tedy znaly relevantní náklady a poptávkové funkce, vypočtené mezní náklady a mezní příjmy všech jim otevřených alternativ jednání, a tlačily každou linii jednání do bodu, ve kterém se relevantní mezní náklady a mezní příjmy rovnají.²⁰"

Ve skutečnosti se firmy tak nechovají, a i kdyby chtěly takto postupovat, narazily by na ekonomickou mez efektivnosti takového postupu. Pořizování velkého množství dat a provádění množství složitých výpočtů a úvah představuje náklady, které mohou snadno převýšit možné výnosy. Postupovat v těchto případech přesným vědeckým způsobem (na základě co nejúplnějšího sběru potřebných relevantních informací a jejich zpracování co nejpřesnějším způsobem) může být příkladem obecně pojatého chápání "principu neurčitosti", jenž se původně váže k tzv. Kodaňskému výkladu kvantové mechaniky ²¹. Zjednodušeně řečeno jde v našem případu o to, že čím více budeme sestupovat na podrobnější, přesnější, komplexnější a proto rozsáhlejší a složitější úroveň poznání, tím více bude mít výsledek charakter "výtvoru", při němž nám právě díky této usilovné a rozsáhlé snaze uniká jiná stránka věci, např. ta, která je relevantní k jejímu ("praktickému") použití.

V ekonomickém pohledu se to může projevit neefektivním nárůstem nákladů na takovou analýzu, v jiných ohledech se tato skutečnost může projevit jinak, např. zužováním "domény" aplikace (v Laudanově pojetí - viz výše) apod. Friedman přitom právě v "principu neurčitosti" spatřuje paralelu mezi paradoxně se nám jevícím vztahem při zkoumání ve fyzikálních vědách (vztah mezi procesem měření a měřeným jevem) a podobně vypadajícím paradoxem ve vědách společenských, u nichž si uvědomuje "vzájemné působení mezi vědcem a pozorovaným procesem. Obé má pak protějšek v čisté logice, v Gödelově teorému, který tvrdí, že není možná vyčerpávající, sebeobsáhlá logika". Podle Friedmana však zůstává otázkou, "zda lze všechny tři považovat za různé formulace daleko obecnějšího principu."²²

Pokud bychom se snažili převést uvedené tři paradoxy na společného jmenovatele, pak by nejspíš naše myšlenkové pochody musely směřovat k objasnění vztahů mezi "synchronními" a "diachronními" entitami. Každá "synchronní" entita - ucelený logický systém v případě Gödelova paradoxu, naměřený "stav" veličin v případě kvantové mechaniky, stejně jako jakýkoliv "synchronně uzavřený systém" poznání, např. takový, jaký představují některé hypoteticko-deduktivně budované systémy přírodních věd, nebo "strukturalisticky" pojaté koncepty sociologické, nebo jakékoliv exaktně pojaté ekonomické teorie - jsou výše uvedeným "paradoxním" způsobem spjaty se svou "diachronií", časovostí, resp. unikátní časovou proměnlivostí. "Synchronně" umíme vyjádřit "dynamiku", kde budoucí stavy lze odvodit z nějakého vzorce, formule, zákonitosti, ale nikoliv již tu s "unikátní" proměnlivostí charakteru "stávání se" či "vznikání", při kterém se objevuje cosi "nové", zde a teď neznámé a nepředvídatelné ²³.

V případě Heisenbergova pozorovatele vytváří pozorovatel právě svým pozorováním (za pomoci složitých přístrojů) "novou unikátní skutečnost" (artefakt), v případě Gödelem uvažovaných paradoxů (a podobných paradoxů množin, systémů v obecné teorii systémů či dlouho známého Epimenidova paradoxu lháře), lze logický celek postihnout pouze z "jiné" úrovně, jejíž případné ustanovení jako "metaúrovně" paradox neřeší, pouze vede k paradoxu ad infinitum, což je důsledek toho, že v tomto případě k vysvětlení používáme (sice jinou), ale opět "synchronní" entitu, systém, formuli, množinu, atd.

Jediné vysvětlení, které nás zbavuje "paradoxnosti", představuje zahrnutí "vznikání" něčeho nového jako možnosti, vůči níž je vysvětlující systém otevřen. Většinou se tak děje prostřednictvím "zastřešujících" pojmů, implicitně obsahujících a předpokládajících jakoukoliv "subsumovatelnou" možnost, tedy pojmů kladených jakoby "shora", oproti systémům a pojmům budovaným "zdola", kde každá "nová" entita musí být "explicitně" vyjádřena a musí proto být i "již předem určenou" (analyzovanou) entitou, obsazující pro ni vyhrazené místo.

Ke konceptuálním systémům, které jsou "otevřeny" pro možnosti "vznikání", patří vedle řady klasických ontologických či metafyzických systémů i hermeneutika, známá především díky té své stránce, o které Heidegger mluví jako o "před-rozumění", a o které se také mluví jako o "hermeneutickém kruhu". Ten v některých případech bývá (jednostranně) interpretován jako "metoda", postihující právě onu časovost, a spojující tedy "synchronní" entity s "diachronními". V našem případě jsme však zdůraznili hermeneutiku jako "k nově vznikajícímu" otevřený systém vzájemné unikátní (tedy "nové") (re)konstrukce významů, což je poněkud jiná dimenze, z níž lze implikovat spíše "umění" než "metodu". Označovat hermeneutiku za "metodu" se bránil i H.-G. Gadamer, který je považován za klíčového filosofa hermeneutiky 20. století.

Vraťme se však nyní k výše uvedenému Friedmanovu příkladu s chováním firem "jako kdyby" znaly... Friedman namísto "normativního" působení "znalosti" uvažuje takto: "Ať je zjevným bezprostředním determinantem obchodního chování naprosto cokoliv ... kdykoliv tento determinant vede k chování konzistentnímu s racionální a informovanou maximalizací výnosů, obchod bude prosperovat..., kdykoliv k němu nevede, obchod bude směřovat ke ztrátě zdrojů..." Z toho pak Friedman činí závěr, že: "(p)roces "přirozeného výběru" tak napomáhá potvrdit platnost hypotézy... přijetí hypotézy může být do značné míry založeno na soudu, že shrnuje patřičně podmínky přežití"²⁴ . Avšak ono Friedmanovo "cokoliv" zde zní značně "temně".

Podobných pokusů "zahrnovat" do ekonomické teorie jakoby "subjektivitu chování" jednotlivce a tedy i to, co lze z psychologické roviny, jež byla dříve důsledně odstraněna, akceptovat, je celá řada ²⁵. Všechny mají jedno společné, nezahrnují a nemohou zahrnout "vše", neboť jsou-li budovány "sdola", nezahrnují a nemohou zahrnovat žádné "unikátní nové", které dosud nenastalo. Pokud by přesto "něco na ten způsob" zahrnovaly, pak to není "nové", není to něco, o čem nevíme, že teprve "vznikne". Vždy zůstává nějaký "zbytek" (doplněk), který není možno postihnout, to věděl již Wittgenstein ²⁶. Podle něj lze nevyslovitelné "předvést". V našem případě by to znamenalo stát se "aktérem" a uplatnit "umění ekonomie" (ve smyslu výše uvedeném), což konec konců každý z nás i je. Problémem však je obecná formulace toho, co a jak nás k danému rozhodnutí vedlo, a jaké závěry z toho pak lze činit. Jak víme, tato "obecná formulace" i celé "vidění" událostí vyplývá z konceptů, jež přijímáme. Avšak v konečné instanci o ní zcela "unikátně" rozhodujeme, stejně jako unikátně rozhodujeme v samotném (nereflektovaném) praktickém procesu. A právě to je ona "past subjektivismu", jíž se snaží pozitivní ekonomie vyhnout.

Ještě před tím se však můžeme pokusit o vysvětlení nějakými jinými prostředky rozumění, např., jak jsme již výše uvedli, prostřednictvím konceptů jiných vědních disciplín, např. sociobiologie, sociologie nebo psychologie. Tato vysvětlení se budou "překrývat", a toto "překrývání" nám možná ztíží orientaci v tom, zda jsme skutečně, alespoň nějakým způsobem, "pokryli vše", tedy i onen "doplněk". Při tom může a nemusí docházet k tomu, co E. O. Wilson označuje jako "konsilience"²⁷ , tedy "vzájemné seskočení závěrů". Dochází k němu tehdy, když závěry vyplývající z jedné skupiny faktů, resp. použití prostředků rozumění jedné disciplíny, odpovídají závěrům, vyplývajícím z jiných souborů dat, resp. z použití jiných prostředků rozumění.

Rozhodující je však to, že pokud použijeme takové prostředky rozumění, které zahrnují pojmy "shora", pak je pravděpodobné, že zde bude onen "doplněk" nějakým, byť rámcovým ("střešním") způsobem zahrnut. Avšak i v tomto případě, kdy jakoby "pokryjeme vše", tedy včetně všech možných "doplňků", zůstává nadále v platnosti: to, že nějakým způsobem, skrze nějaké prostředky rozumění rozumíme myšlení, jednání a chování člověka, neznamená, že rozumíme tomu, skrze jaké prostředky rozumění rozumí své situaci a svému jednání on. V tom tkví podstata problému Giddensovy "dvojí hermeneutiky", její "kouzlo" i její "zákeřnost". A od toho se nakonec odvíjejí podle nás i mnohé podoby "skepse", týkající se věd o člověku (společnosti).

Věda se může dopracovávat stále příznivějších ("pravdě-bližších") konceptů, kterým a zároveň skrze něž rozumí svému předmětu, neboť se vyjadřuje intersubjektivně sdíleným jazykem, resp. proto, že předpokládá (ale tím i normativně ustavuje, nebo se o to alespoň snaží) intersubjektivně sdílené významy. Činí to prostřednictvím kodifikace pravidel interpretace těchto významů.

Jazyk se v tomto případě může stát jedním z nejobecnějších, nejuniverzálnějších a nejefektivnějších nástrojů uplatňování (tlaku, síly) společenstvím kodifikovaných jazykových pravidel (re)konstrukce významů. Sociálním tlakem je dána míra "volnosti" dodržování "pravidel rekonstrukce významů". V každém případě je nutno chápat výsledky pozitivní vědy i jako "normativní doporučení" pro "umění ekonomie". "Umění" však navíc zahrnuje ono zcela unikátní "nové", je věcí "mimo řeč" (ve wittgensteinovském smyslu), a tedy i "mimo vědu" (rozuměj pozitivní). Tomuto "umění" rozumí nějakým způsobem (skrze nějaké prostředky rozumění) sám jeho aktér. Avšak jiným způsobem, skrze jiné prostředky rozumění mu rozumí věda jakou je například pozitivní ekonomie. Ta je nucena "dvojí hermeneutiku", kde je každá z obou rovin kvalitativně jiná, převést alespoň na týž "typ" rozumění, tak, jak to vidíme u Friedmana. Dvojí hermeneutika zůstává, avšak rozumění něčemu, resp. někomu tak, že jedná "jako kdyby" rozuměl tak jak my rozumíme, neznamená, že my skutečně rozumíme tak, jak rozumí on.

Některé novější výzkumy z oblasti tzv. "metodologie či heuristiky objevu" ukazují na běžně se uplatňující tendenci, spočívající v tom, že nově použité nástroje (prostředky) zkoumání při zařazení do profesionálního používání ve výzkumu mohou motivovat nové koncepty zkoumané věci samé. Tak Gigerenzer ²⁸ např. ukazuje, jak použití nových statistických prostředků zkoumání mysli vedlo psychologa Egona Brunswika k tomu, že se na mysl člověka začal dívat jako na "intuitivního (nevědomého) statistika". Tato "tools-to-theories heuristic" je příkladem toho, jak se vědec snaží postulovat "klouzání" jedné hermeneutiky do druhé (rozumění vědce aktérovi je vydáváno za rozumění aktéra - byť s přídavkem "intuitivní" či "neuvědomované"), což má jistě svůj heuristický význam, avšak pozapomění na onu distanci, její "zrušení" ve vědeckém konceptu, může vést, dostane-li se tomuto konceptu všeobecného uznání, k "normativnímu tlaku" na jeho naplňování, a to dokonce s poukazem, že jde nikoliv o "normu" (že by to tak mělo být), ale o samu "objektivní skutečnost" (že to tak je, např. že člověk je tvor sobecký, že mu jde jen o zisk, o upřednostňování svých preferencí apod.). Model, ke kterému vědec došel použitím určitých prostředků (nástrojů) rozumění je vydáván za skutečnost či za její normativ. Tím, že je aktérem toto "nerozumění" ze strany badatele reflektováno, a badatelem případně reflektováno odmítání jeho konceptu rozumění, může se vyhrocovat (radikalizovat) rozdílnost postojů aktéra a badatele ("sytý hladovému nevěří") do podob ideologických a politických střetů. Násilné "klouzání" je pak zdrojem skepse a skepticismu jak na straně aktéra, tak i na straně badatele (pokud je schopen si jeho reflexi připustit).

Přiznání si této distance je přitom dostačující k tomu, abychom skutečně, jak to má na mysli Popper, Laudan, Friedman, i další, veškeré své (pozitivní) poznání, ale i veškeré na něm založené rozumění, považovali za vzájemně propojený systém hypotéz, jež jsou testovány. Testování má mj. povahu komunikativní, takže i zde jsou bohatě přítomny interpretace, založené na mnohačetných vzájemných (re)konstrukcích významů. Proto i testování hypotéz (toho, v co věříme jako nepochybné) je problémem hermeneutickým.

Závěrem dodejme, že v případě hermeneutiky zůstává stále často opomíjeným aspektem i to, že hledání rozumění není pouze metodologickým problémem, ale základním znakem lidské fakticity. Rozumění (u Heideggera) "(j)e elementární formou výkonu pobytu." ²⁹ Praktické rozumění (ve smyslu "umění") je způsobem bytí či základním modem, "díky němuž se v tomto světě vyznáme a vyznat snažíme" ³⁰. "Hermeneutično" je "před-predikativním" rozuměním, a jako takové je součástí "pobytové struktury starosti". "(C)o je zprvu zde, je právě náš vztah ke světu v modu rozumějících rozvrhů", ³¹ které nejsou na počátku předmětem naší volby, do nichž jsme spíše "vrženi". Podle Ricoeura ³²nejde při interpretaci o utváření světa "za" tím, co interpretujeme, ale utváří se tak právě ono "před", tj. my sami. "My" jsme oním rozuměním, "my" jsme rozuměni. V Giddensově "dvojí hermeneutice" je "ve hře" dvojí "my", "my badatelé" a "my aktéři". Pro obé můžeme spatřovat, že "platí stejné principy" rozumění, avšak ve své fakticitě jsou tato rozumění různá. Reflexe této různosti zakládá oboustrannou skepsi, v níž se propojuje "metodická" (noetická) stránka se stránkou "ontologickou".

---

Poznámky:

1) http://www.sisyfos.cz
2) Horyna, B., Po postmoderně skepse, in Filosofie po postmoderně, FF MU Brno 2001, s. 172-181
3) Friedman, M., Metodologie pozitivní ekonomie, GRADA Publishing, spol. s r.o., Praha 1997 , str. 3
4) tamtéž, str. 13
5) Popper, K. R., Logika vědeckého bádání, Praha 1997
6) Popper, K. R., Objective Knowledge, 1972
7) termín pochází od amerického teoretika vědy Larry Laudana - viz dále
8)zejména Giddens,A., The Constitution of Society: An Outline of the Theory of Structuration, Polity Press, Cambridge 1984
9) Laudan, L., Progress and Its Problems: Towards a Theory of Scientific Growth, London 1977, viz též Slouková, D., Sešity k dějinám filosofie, VII/2, Filosofie 20. století, VŠE Praha 2002
10) Kuhn,T., The Structure of Scientific Revolutions, 1962
11) Giddens,A., Důsledky modernity, SLON, Praha 1998,str. 22, k „dvojí hermeneutice“ viz dále Giddens, A., New Rules of Sociological Method, London: Hutchinson 1974
12) Giddens, A., The Constitution of Society: An Outline of the Theory of Structuration, Polity Press, Cambridge 1984, str. 372 (překlad a citace dle Petrusek, M., Anthony Giddens. Teoretik strukturace a modernity, in Giddens,A., Důsledky modernity, SLON, Praha 1998, str. 182)
13)Giddens,A., Unikající svět, SLON, Praha 2000, str. 45
14) tamtéž, str. 46
15) Giddens,A., Důsledky modernity, SLON, Praha 1998, str. 183
16) tamtéž, str. 183
17) Wilson, E.O., Konsilience. Jednota vědění. O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd. Nakladatelství lidové noviny, Praha 1999
18) viz např. Harré, R. - Gillet, G. R., Diskurz a myseĺ. Úvod do diskurzívnej psychológie, IRIS, Bratislava 2001
19) blíže viz např. Markoš,A., Tajemství hladiny. Hermeneutika živého. Vesmír, Praha 2000. Vedle této podoby „bio-hermeneutiky“ či „socio-bio-hermeneutiky“ dochází ke zkoumání procesů interpretace významů v přírodě také v nově se rozvíjejícím odvětví „bio-sémiotiky“. Jedním z hlavních impulsů rozvoje těchto vědních disciplín bylo zkoumání genetických kódů a informací přírodovědci.
20)Friedman, M., Metodologie pozitivní ekonomie, GRADA Publishing, spol. s r.o., Praha 1997 , str. 12
21) „Princip neurčitosti“ je spojován zejména se jménem Wernera Heisenberga a s konceptem „komplementarity“ Nielse Bohra (viz např. Heisenberg,W., Fyzika a filosofie, Aurora, Praha 2000)
22)Friedman, M., Metodologie pozitivní ekonomie, GRADA Publishing, spol. s r.o., Praha 1997 , str. 16
23)k tomu podrobněji viz Prigogine, I., Čas k stávání (K historii času), KLP Praha, 1997
24) Friedman, M., Metodologie pozitivní ekonomie, GRADA Publishing, spol. s r.o., Praha 1997 , str. 13
25)viz např. práce Garry S. Beckera
26)Wittgenstein, L., Tractatus logico-philosophicus, Praha 1993
27)Wilson, E.O., Konsilience. Jednota vědění. O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd. Nakladatelství lidové noviny, Praha 1999
28) Gigerenzer, G., Where do new ideas come from ? in Boden, M., A. Dimensions of Creativity Bradford Book MIT Press, Cambridge 1994
29)Grondin, J., Úvod do hermeneutiky, Praha 1997 str. 122 a dále
30)tamtéž, str. 123
31) tamtéž, str. 124
32) Ricoeur, P., Život, pravda, symbol. Praha 1993, viz též Slouková,D., Sešity k dějinám filosofie XII/2 Filosofie v postmoderní situaci 2., VŠE, Praha 2000